Jak se mi splnil sen

Jak se mi splnil sen

Rychlá akce a taky trochu punk. Na začátku dubna mi volal Karel Táborský z Motohousu, že bude probíhat test nové MV Agusty. Že to bude poblíž Monte Carla a že pojedeme v Maserati, mě absolutně odzbrojilo. Jisté to nebylo, tak jsem si nedělal naděje. Navíc jsem byl trochu zklamanej, když jsem se dočetl o naftovým agregátu, který se do Ghibli dává. Ropu úplně moc nemusím. A už vůbec si nemyslím, že by měla být v autech jako je právě Maserati. To naštěstí nebyl náš případ. Přistálo nám do klína Ghibli S s třílitrovým biturbo benzínovým šestiválcem s více jak 300 kw.

Ve čtyři ráno u domu zastavuje hnědý Ghibli  a z auta vystupuje vysmátej Kája. Je to pecka a tahle cesta bude další z nezapomenutelnejch  tripů, říkám si. Hážu na zadní sedačky bágl s foťákem a nějaký to oblečení sebou. Sedám do kožené sedačky a mačkám všechno co se dá a dobrejch 15 minut si hraju se sedačkou. Ty elektrický tlačítka nesmím ve svým autě nikdy mít, je to pro mě něco jako rádio. Furt přepínám!

Čeká nás Pepův ráj zatáček (cesta přes Čachrov) a tak pro jistotu tankujeme. Na palubním počítači přepínáme z obrazovky z aktuální megaspotřebou na rozložení výkonu. Hodí se sem přísloví s opicema, protože k tomuhle káru by to chtělo banánovej sad. Jenže my nejsme Květy, abychom testovali kolik dojedem na nádrž a jestli se nám do kufru vleze kempingovej stan pro 5 lidí se zásobama na měsíční dovolenou u Balatonu (nic proti Balatonu). My chceme vědět jak to jede. V zatáčkách postrádáme příplatková pádla, což se zdá trochu absurdní u verze S. Tedy jestli myslí tím "eskem" sportovní verzi. Kdo ví. To ale nemění nic na tom, že i přes svou dvoutunouvou váhu sedí auto perfektně a i akcelerace dává znát zatlačením do sedačky.

První zastávka na focení je už za hranicema a s rozbřeskem cvakám první fotky. Není to asi ideální místo, ale je potřeba udělat co nejvíc fotek. Může nám zachcat a když chčije, tak to je celá dovolená v prdeli a focení taky. Chodím kolem auta a hledám ten správnej úhel, kompozici a celkově se snažím o něco nestandartního. Karel na mě trochu sere. Ale jako NO A?! Je kosa jako debil (převzato z úst šéfredaktora).

Sedáme zpátky do auta a i když máme dost času, tak na to v Německu trochu šlapem, abysme tu rovnou nudu měli co nejdřív za sebou. Nemá to adaptivní tempomat a ani vám to nehrabe do řízení, když se zrovna řítíte ven ze svojeho pruhu.  Ale tohle auto není dělaný abyste se v něm nudili. Ve čtyřech tisicíh vám dává jasně najevo, že chce držet pod krkem. Má to sice eko režim I.C.E. s kterým se dostáváme na spoříkovských úctyhodných 9,6 na sto. Ale pak přišly první tunely a spotřeba byla v tahu. 

A právě tady v tunelech vzniká geniální byznysplán na uživení Maséra. Budeme vozit lidi po tunelech a na režim sport tomu budeme dávat jako prase. Protože pokud máte aspoň trochu nějak vztah k autum, tak s tím co to vydává v sérii za zvuk v režimu sport. To je absolutní brutalita a čistí to hlavu. Po tunelech zase tankujeme a je to malinko deprimující. Takže u prvního tunelu po tankování stahujeme okýnka, dáváme manulá a režim sport.

Za Brenerem uhýbáme z dálnice a hledáme nějaký spoty na focení. Chceme buď jezero a nebo hory. Během 10 kilometrů nastoupáme dost vysoko na to, aby to vypadalo jako z Doktora Hor. Auto není motorka a otáčení na těhle silničkách je asi tak příjemný, jako fotbal v zorbingové kouli. Jde to, ale po chvíli vás to začne srát.  Jeden pokus v jedné zatáčce hodil jednu fotku.  A mám z ní radost. Ukazuju menežerysovi a ten zvedá palec hore, takže nasedám a jedeme dál. Po cestě ještě pár fotek z auta a tradá na dálnici.

Cesta hezky utíká až do doby, kdy přijíždíme do jedné z imaginárních kolon. Asi by se slušelo vysvětlit, co to taková imaginární kolona je. To je dálniční úkaz, kdy z ničeho nic stojíte. Ale až se kolona rozjede, tak zjistíte, že tam žádný problém není a ani žádná nehoda. Jenže tady už stojíme víc jak deset minut a najednou prolítá vrtulník. Za chvilku hasiči a další a další a pak zase vrtulník. 2,5 hoďky v koloně, ale už jsem to zmiňoval po cestě. Lepší brečet v Maserati než pod mostem.

Na večer vjíždíme do Monte Carla a dáváme si několik koleček po městském okruhu Formule 1. Peklo! Nechápu vůbec nic.  Je to strašně úzký a brutálně do kopce se šílenejma zatáčkama. Jak motorsport v telině moc nesleduju, tak až se pojede Monaco, tak si dávám volno. Všude kde zpomalíme si naše auto furt někdo fotí a natáčí. Spoterů je opravdu hodně a částečně je to dáno i akcí TOP MARQUES. Což je párty pro lidi co jsou buď hodně šikovní a nebo vozej banány do Lídlu. Probíhá povinný focení před Casinem a nasávání místní atmosféry.

Druhej den ráno jedeme do druhýho hotelu, kde bude probíhat testování MV Agusty Turismo Veloce. Abychom nezapomněli, jak okruh vypadá, dáváme si cvičný tři kolečka. Zastavujeme přímo na dráze, kde je provizorní parkoviště a jdem na kafe. Cena odpovídá místu a tak to kafe s kolou v hodnotě slušného oběda v Čechách prohlašujeme za utopený náklady. Okolo toho jezdí moc a tak aspoň z okýnka mačkáme a fotíme co se dá.

Den končí v luxusním hotelu před kterým stojí tři Turisma a my se jdeme ubytovat. Maserati Ghibli je auto přesně do míst, kam jsme jeli. A pro mě to bude vždycky něco víc! Děkuju Karlovi Táborskýmu za skvělej dárek k narozeninám!


Zajímá tě test MV Agusty Turismo Veloce tak mrkni sem: Test MV Agusty si můžeš přečíst zde: http://www.motohouse.cz/prvni-jizda-2015-mv-agusta-turismo-veloce